Bezkontaktní medicína: přínos nebo slepá ulička?

Současná epidemie koronaviru usnadní pronikání tzv. telemedicíny (též je někdy používán termín videomedicína) do každodenní lékařské praxe. Obavy z nákazy či ze znovunákazy nějakou infekční chorobou (nutně se nemusí jednat o koronavirus) se nyní dramaticky zvýší. Jak uvádí Wikipedie „telemedicína je dálkový přenos lékařských informací (tlak, tep atd.) od pacienta k lékaři, prostřednictvím telekomunikačních a informačních technologií: obousměrné video, e-maily, chytré telefony, bezdrátové nástroje a další. Pomocí těchto technologií je zjišťován stav pacienta, vzdálené poskytování zdravotnických služeb a je poskytována konzultační činnost na dálku. Důsledkem toho je zlevňování léčby, větší transparentnost při rozdělování financí a v delším časovém horizontu i zlepšení kvality života.“ Zní to velmi krásně a bude to nyní velmi žádoucí. Ale je to správné? Jde o plnohodnotnou medicínu?

Pokud se podíváme na stránky společností, které vsadily na kartu telemedicíny, můžeme zjistit, že na základě „inteligentního dotazníku“ (za 56 let svého života jsem takový dotazník neviděl) budeme vyšetřeni pomocí chatu či videa (čili bezkontaktně) a lékař navrhne plán léčby a vystaví žádanku, e-neschopenku či dokonce e-recept.

Každá nová (mladá) generace má pocit, že ta předchozí byla přinejmenším mdlého rozumu. Vše nové je lepší. Vše staré, byť ověřeno generační zkušeností, patří do šrotu. Vzpomeňme na ekonomickou krizi z roku 2008. Té také předcházelo budovatelské heslo „mládí vpřed“. A tak na počátku tisíciletí byli v kurzu třicetiletí manažeři s nulovou životní zkušeností a ti právě v době krize roku 2008 postrádali ony generační zkušenosti (krize byla totiž jejich první krizí v životě) a selhávali. I když se o telemedicíně hovoří a telemedicína se mnohdy úspěšně používá již od 60. let minulého století, tak její současná prezentace na úrovni bezkontaktní medicíny či na úrovni bezbřehého byznysu je absolutní non-sens.

Základem diagnostického postupu je totiž podrobná anamnéza čili předchorobí. V anamnéze podrobně rozebereme s pacientem současné obtíže, ale i předchozí choroby a výskyt chorob v rodině (tzv. rodinná anamnéza), pracovní a sociální situaci (tzv. pracovní a sociální anamnéza), pacientovi neřesti čili návyky (kouření, spotřebu alkoholu či užívání drog) a aktuálně užívané léky. Staří klasici interní medicíny tvrdili, že dobře udělaná anamnéza je více než polovina diagnózy. A já toto mohu po 32 letech lékařské praxe potvrdit.

Zatímco výše uvedené jsme schopni odebrat pomocí mailu, telefonu či chatu (ale jsme ochuzeni o reakci pacienta na naše dotazy), tak další krok v rámci vyšetření pacienta není možné bez osobního kontaktu udělat. A tím je fyzikální vyšetření. Pohled (aspekce), poklep (perkuze), pohmat (palpace) a poslech (auskultace) telemedicína neumožňuje. Jak tedy chtějí poskytovatelé telemedicínských služeb bez základního fyzikálního vyšetření vystavovat neschopenky a recepty či posílat pacienta na další vyšetření? A propos na vyšetření čeho, když pacienta ani neviděli?

Mohl bych se pustit do polemiky, zdali jde o byznys, když telemedicínu nabízejí tzv. kliniky (nejde totiž o kliniky, ale o polikliniky protože klinika je nemocniční zařízení v rámci lékařské fakulty podílející se na výchově a vědě a to tyto samozvané kliniky nejsou a nikdy nebyly!) a nebo o základní neznalost či o opojení moderními technologiemi jejich uživateli. Osobně se domnívám, že jde o komplex všeho. Možná v rámci dobré vůle současní propagátoři telemedicíny zapomněli na to, co se učí studenti jako první poté, co opustí při studiu teoretické ústavy a přesouvají se na kliniky (ty pravé) – a tím je interní a chirurgická propedeutika.

Čili má telemedicína smysl? Máme moderními technologiemi modifikovat klasické přístupy? Ano má to smysl! Ale telemedicína musí být správně uchopena. Obousměrný on-line přenos dat mezi pacientem a lékařem je smysluplný, ale jen v omezené míře. Pokud pacient telemedicínsky konzultuje své problémy se svým lékařem (tedy tím, ke kterému pravidelně chodí), má to smysl. Já jako kardiolog mohu telemedicínsky dávat rady svým registrovaným pacientům, protože mám k dispozici svou kartotéku a tudíž pacienta dobře znám. Stejně tak má smysl přenos dat mezi lékaři (samozřejmě v chráněném prostředí). Mohu si s kolegy vyměňovat nálezy konkrétního pacienta např. posílat do nemocnice nejen popis, ale i záznam echokardiografického vyšetření, tak aby informace byla ku prospěchu pacientovy léčby. Telemedicína může mít i konzultační formu, tak jak jí více než 10 let provádí naše kardiologická poradna (www.kardiologiebrandys.cz/poradna/). Protože často se stane, že pacient potřebuje své potíže probrat s ještě jiným lékařem (říkáme tom u „druhý pohled“) a nebo nerozuměl všemu, co mu jeho lékař říkal v ordinaci a potřebuje vše vysvětlit ještě jednou a svého lékaře se ostýchá znovu zeptat.

A zde se dostávám k poslednímu problému, který mám já osobně spojený s aktuálním boomem telemedicíny, ale i se současnou epidemiologickou situací. A tím je dostupnost lékařů. Svým pacientům říkám, že mi mohou kdykoliv zavolat nebo napsat e-mail. Bohužel u řady kolegů toto není standard. A právě probíhající situace v souvislosti s infekcí COVIDEM 19 dostupnost řady kolegů ještě více zhoršila. Tím se dále otevírají dveře pro virtuální bezkontaktní medicínu v podobě, v jaké je nyní prezentována. Tato ale pracuje s povrchními a neúplnými daty a stejně takové musí být její závěry – nepřesné či dokonce chybné. Pokud si telemedicínskou konzultaci zaplatí soukromá osoba, tak prosím, ale pokud je tento způsob telemedicíny podporován zdravotní pojišťovnou či dokonce ministerstvem zdravotnictví, tak to je na pováženou. Utrácet peníze za virtuální medicínu místo podpory té skutečné, rozhodně není správná cesta.

MUDr. Jiří Krupička, PhD.